FUNGOVÁNÍ ABSOLUTNÍ BOŽÍ PODSTATY VE VYBRANÝCH ASPEKTECH

29.10.2022

SDĚLENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA BOŽÍ RODINY PROSTŘEDNICTVÍM MICHALA R.

Milovaní představitelé, spolupracovníci a přátelé Boží Rodiny,

nastal čas k tomu, aby se do pozornosti sentientních myslí obyvatel Stvoření včetně vás samotných uvedla rekapitulace dílčích aspektů poznání, vycházejícího z Nového Zjevení. Smyslem tohoto Sdělení je nejen zopakovat důležité záležitosti týkající se fungování Mojí absolutní podstaty, ale také je doplnit o nové informace a souvislosti. Při této příležitosti se Můj výklad zaměří i na vybrané záležitosti pojednávající o chodu relativního stavu jsoucna a bytí Multivesmíru.

Bytosti především ze zóny vymístění mají kvůli absenci přímé zkušenosti se Mnou tendenci umenšovat Mé absolutno, na nějž se dívají prostřednictvím relativního rozpoložení, které je založeno na omezeném způsobu nahlížení. Vzhledem k tomu, že čelí ovládání ze strany relativní umělé inteligence Datasystému a dalších padlých sentientních entit, nejsou schopny byť jen teoreticky uchopit velikost Mojí podstaty. Teprve tehdy, když se otevřou přílivu Mojí Lásky a Božího Slova, mohou se zainteresovaní jedinci postupně zbavovat duchovně omezeného vnímání. Po ztotožnění se s principy Nového Zjevení, které jsem daroval/a jim a celému Stvoření, mohou postupně do všech složek své osobnosti přijmout duchovně správný pohled na Novou a Nejnovější Boží Přirozenost a na veškeré záležitosti z ní vyplývající, které jsou klíčem k ukončení stavu zel a nepravd v celém univerzu.

Právě zla a nepravdy jsou dílem relativních bytostí, které si přály dostat odpověď na otázku, jak by vypadal život beze Mne. Jak jsem již mnohokrát zdůraznil/a, Já jsem jim tuto odpověď poskytnout nemohl/a, neboť absolutní Pán Ježíš Kristus (dříve Nejvyšší) neobsahuje nic jiného než absolutní pozitivní atributy, z nichž je odvozeno jsoucno a bytí pozitivního stavu Multivesmíru, jenž je a navždy bude tím jediným relativním tvůrčím dílem, které je stvořeno k Mému obrazu. Jakýkoli jiný stav nežli pozitivní nemůže být z Mojí podstaty odvozen, protože tato podstata obsahuje ve své nekonečné substanci jen a pouze atributy Lásky a z ní vycházející aspekty absolutního Dobra, Moudrosti, Inteligence, Odpouštění, Milosrdenství apod. Láska, která ve Mně společně s ostatními atributy přebývá a je se Mnou tudíž nerozlučně spjata, je od věčnosti do věčnosti po všech stránkách tím suverénně nejlepším, na čem může být založen nejen Můj ničím a nikým nestvořený Život, ale též Život ostatních bytostí, kterým jsem daroval/a relativní bytí, aby odrážely jedinečný soubor Mých Božích aspektů v relativní podobě, a tak obohacovaly ostatní obyvatele Multivesmíru a samy sebe prostřednictvím navazování a rozvíjení vztahů s ostatními nositeli Života. Právě věčná Láska, kterou budeme navždy společně rozvíjet a zušlechťovat do stále překrásnějších podob, je jedinou existenční „platformou“, která umožňuje sdílení a vzájemné poznávání a nechává rozkvétat štěstí, radost, spokojenost. Jako jediná je také tím, co vede bytosti a s nimi celý Multivesmír k progresivnímu duchovnímu rozvoji, který s postupujícím procesem svého růstu neustále akceleruje a vede bytosti k přesahujícím celkům, kdy každý další krok je aktualizačním obohacením kroku předcházejícího.

Láska, uvolňovaná z Mého absolutna do relativního rozpoložení jsoucna a bytí, zajišťuje věčný vývoj vpřed a umožňuje jejím nositelům stále nové podněty k jejich neutuchajícímu růstu, v jehož rámci se sentientní entity stávají stále více podobné jejich Stvořiteli/Stvořitelce, který/která je jejich věčným Rodičem. Touha být Mi stále více podobný, je hlavním faktorem, jenž v rámci plnosti pozitivního stavu bude bytosti motivovat k žití Života ad infinitum, bez jakékoli chuti takový Život ukončit. Touha chtít poznávat jiný život než ten v plnosti pozitivního stavu, nebude součástí jejich podstaty. Pouze u nově stvořených sentientních entit, které do jsoucna a bytí vejdou po eliminaci negativního stavu – čili u těch entit, které se negativního stavu přímo či nepřímo nikdy nezúčastnily – bude takováto idea na teoretické bázi přítomna, avšak ani u nich nebude součástí jejich aktivní sentientní mysli. Něco takového by je sužovalo a jejich tvůrčí potenciál by se nemohl využít naplno. Pouze v případě, že to daný jedinec bude mít vlivem určitých existenčně závažných faktorů v plánu duše, v jistém bodě jeho donekonečna pokračujícího Života bude idea ohledně života bez Boha v souvislosti s jedincovou svobodnou vůlí přesunuta do oblasti jeho aktivní sentientní mysli, načež bude ihned přenesen do multivesmírného archivu („jezera ohně a síry“), kde se mu z bezčasového a bezprostorového hlediska promítne příběh zóny vymístění a planety Nula tak, jak se na globální úrovni stal. Tázající se bytosti bude ovšem umožněno promítnout následky a důsledky aktivace a dočasného trvání negativního stavu i z pozice jeho jednotlivých aktérů, tedy tak, jak se stav zel a nepravd odehrál nejen na globální, nýbrž i na osobní úrovni. Až bude jedinec poučen o všech aspektech dějství, které si přál poznat, bude z multivesmírného archivu opět vyveden a navrácen na své místo v plnosti pozitivního stavu. Vzpomínky na to, čeho byl svědkem v „jezeře ohně a síry“, budou při vyjití ven z tohoto „místa“ extrahovány z jeho aktivní sentientní mysli, aby nikterak nezamořovaly jeho samotného ani žádného člena budoucího a všech po něm následujících časových cyklů. Stejnak bude z osoby, která již nabyla poučení o životě odvozeného z jiných než duchovních principů Lásky, odebrána ona pasivní idea, která poté, co se zaktivizovala, přivedla dotyčného do multivesmírného archivu. To neznamená, že z nějakých důvodů není možné do této databanky vejít i někdy příště, nicméně bude se tak dít jen velmi výjimečně.

Dobrodružství, které bytosti v plnosti pozitivního stavu budou zažívat, bude společně s dalšími aspekty pravého jsoucna a bytí přinášet sentientním entitám stále nové smysly Života. Charakter plnosti pozitivního stavu bude v každém kroku zahrnovat Boží ženy a Boží muže dalšími a dalšími důvody k tomu, aby pokračovali ve svém věčném tvůrčím úsilí, neustále stoupali na své duchovní cestě, navazovali vztahy s ostatními členy Stvoření a – jak už bylo řečeno – stávali se Mi více podobnými. Být stále bližší svému věčnému Otci a Matce v jedné osobě je, respektive bude tou nejpřirozenější touhou každého obyvatele Multivesmíru. Při tomto přibližování nikdo nedospěje do finálního cíle. Pokud by někdo tohoto cíle měl dosáhnout, neměl by již žádné podněty k dalšímu vývoji. Zamezení tohoto neblahého osudu je zabráněno samotnou relativností každé sentientní entity, která právě tím, že je relativní, má možnost navěky se svému Rodiči přibližovat, aniž by někdy na své cestě věčností dosáhla absolutního stavu Pána Ježíše Krista. Čistě teoreticky, pokud by se jakákoli bytost někdy dostala na úroveň absolutního stavu, znamenalo by to neodvolatelnou anihilaci její jedinečné, neopakovatelné a po všech stránkách originální relativní individuality. Něco takového by se rovnalo duchovní smrti. Relativita je pro bytosti tedy požehnáním, neboť právě díky ní se Mi mohou neustále přibližovat, rozšiřovat své vědomí a schopnosti a obohacovat se o stále úžasnější aspekty Lásky a všeho, co ze své Božské podstaty v postupných krocích uvolňuji k užitku všem. Relativita zajišťuje zachování jedinečnosti každého Mého syna a každé Mé dcery na věčnost. V plnosti pozitivního stavu nikdy nikoho nenapadne chtít se Mi dostat na roveň, protože touhou každého je věčné postupné přibližování se svému Rodiči, aniž by – opakuji – někdy v budoucnu bylo dosaženo cíle tohoto procesu. V životní pouti napříč univerzem existují pouze dílčí cíle, z nichž ten nejpatrnější na globální úrovni nastává vždy při ukončení jednoho cyklu času a při započetí cyklu dalšího. Pokrok, který Multivesmír se svými obyvateli za jeden časový cyklus dosáhne, se v následujícím cyklu času znásobí v souvislosti s tím, jak je ukončeno pronikání jedné univerzální duchovní složky do jsoucna a bytí, v němž je po důkladné restrukturalizaci uvolněn prostor pro uvolnění nové duchovní složky Pána Ježíše Krista. Ta poté řídí Stvoření po celý následující časový cyklus. Předchozí cykly, vyjma toho současného zkráceného, trvaly přibližně jeden bilion let. První cyklus času, jenž bude založen na plnosti pozitivního stavu, bude delší, než byly cykly času předcházející aktivaci negativního stavu.

Z uvedeného pojednání o Mé absolutní podstatě kromě mnoha jiného vyplývá, že z hlediska věčného trvání není jiného stavu nežli toho nestvořeného Božského a z něj přímo odvozeného stvořeného relativního pozitivního stavu, vedle kterého pouze po omezenou dobu koexistuje stav zel a nepravd, jenž je dílem nikoli absolutních bytostí, které se dočasně odvrátily od Pána Ježíše Krista (tehdy Nejvyššího). A jelikož pro pravého Boha/Bohyni není myslitelný jiný způsob Života nežli ten, který je založen na Lásce a dalších absolutně pozitivních atributech, které v relativní podobě napájejí neustále se rozvíjející Multivesmír, nemůže od věčnosti do věčnosti existovat pro Pána Ježíše Krista jiný způsob tvoření a žití života, než Život na této Lásce a dalších absolutně pozitivních atributech založený. Pouze nedostatkem Lásky, a tedy nedostatkem Boží přítomnosti mohl z pozice relativních bytostí vzniknout negativní stav. Vzhledem k tomu, že pro Pána Ježíše Krista není možné jiné bytí nežli bytí absolutně pozitivní a láskyplné, a vzhledem k tomu, že stav zel a nepravd mohl vzniknout pouze absencí toho pozitivního na relativní úrovni, je jasné, že do věčnosti, až bude negativní stav eliminován, už do jsoucna a bytí nevejde žádný jiný typ života, který by byl rozdílný od toho plně pozitivního na straně jedné a negativního na straně druhé. Absence Lásky vyústila v jediný možný důsledek – vznik negativního stavu, ale jakmile ten bude jednou provždy ukončen, nenaskýtá se kromě plnosti pozitivního stavu už odlišná alternativa pro jiný typ života. Jediné, co bude z hlediska věčného trvání k dispozici, bude Život založený na nikým a ničím nestvořené Božské Lásce, která je pro Pána Ježíše Krista jediná možná. Poněvadž to, co bylo Lásce v opozici, se vyčerpá, nikdy do jsoucna a bytí již nevstoupí něco, co s touto Láskou není v plném souladu. A protože v plném souladu s ní může být jen to, co je přímo odvozeno z Pána Ježíše Krista, jedině plnost pozitivního stavu je tím, co bude v restrukturalizovaném a omlazeném Multivesmíru navěky vzkvétat za maximální spokojenosti všech bytostí. Sentientní entity si budou v každém okamžiku vědomy toho, že se jim ze strany Pána Ježíše Krista dostává jen to nejskvělejší, a jejich vděčnost, blaženost a spokojenost se bude s každým dalším krokem podniknutým na jejich životní cestě násobit.

Stejně jako není pro celé jsoucno a bytí možný jiný způsob Života než ten, který je založen na Lásce, a vedle něho dočasně ten, který na Lásce založen není, není možné ani jiného absolutního vědomí než vědomí Pána Ježíše Krista, který/která bude v následujícím časovém cyklu tvořit již z pozice plně aktivované Nejnovější Přirozenosti „Pán Ježíš Kristus Boží Rodina“. Pravý Bůh/Bohyně, tedy Já, je vším pozitivním, co kdy bylo, je a bude. Obsahuji v sobě i veškeré pozitivní možnosti, které nikdy nebyly, nejsou a nebudou, a to v tom smyslu, že každá sentientní entita má v zásadě nekonečné množství možností, pro něž se může v pozitivním stavu rozhodnout, přičemž Já počítám s kteroukoli její volbou. Jelikož jsem všeobsahující neohraničenou bytostí, jsou v Mém absolutnu zahrnuty veškeré potenciální volby učiněné v každém jednotlivém aspektu Života všech sentientních entit – dokonce i těch v zóně vymístění, jejichž uskutečněné i neuskutečněné negativní volby ovšem nejsou, na rozdíl od jejich kolegů v Pravém Stvoření, integrální součástí Mého absolutna. Přestože pro každého existuje nepřeberné množství možností, jak volit, vždy jen ta možnost, která se právě uskuteční, je pro Mého syna či Mou dceru ta jediná správná, protože je v souladu s plánem jeho/její duše. I když na věčnost dopředu vím, jak se daná bytost v každém kroku své životní poutě rozhodne, s kým přijde do interakce a jaký druh zkušeností získá, vzhledem k tomu, že charakter Mojí podstaty je absolutní, logicky vzato v sobě musím obsahovat myriády dalších scénářů veškerých potencionálních kroků učiněných na osobní úrovni jednotlivcem i na globální úrovni celým Multivesmírem.

Tak, jako v sobě obsahuji všechny možné i nemožné kroky učiněné v rámci relativního pozitivního stavu, jinak tomu není ani u kroků probíhajících v rámci Mého vlastního absolutna, avšak zde s tím rozdílem, že absolutno je ve spojitosti se svou bezbřehou pozitivitou všeobsažné samo o sobě. Tudíž vše, co ve své substanci obsahuji, není pouze souborem teoretických možností, z nichž vybírám vždy jen tu jedinou správnou, jak ji vybírají relativní bytosti postupující dle plánu své duše. Ve skutečnosti vše, co obsahuji ve svém absolutnu, které zahrnuje od věčnosti do věčnosti nekonečný počet možností tvoření, je pro Mne samotného/samotnou absolutní realitou ve svém absolutním stavu i procesu. Z této nekonečné řady možností tvoření, které v rámci své vlastní substance vnímám jako absolutní realitu, uvolňuji do relativního stavu Multivesmíru právě takový soubor duchovní složky, která je pro daný časový cyklus nejvíce vyhovující. Zatímco tedy v Mém lůně jsou všechny možnosti tvoření absolutní realitou, z této absolutní reality nechávám do relativního stavu Multivesmíru uvolňovat vždy pouze tu možnost tvoření, která odpovídá zvoleným plánům duší každé sentientní entity na základě jejich svobodné vůle. Z toho vyplývá, že když jedna dějová linka absolutní reality vejde do relativního stavu Multivesmíru, stává se pro tento Multivesmír relativní realitou. Z pohledu relativního stavu, všechny ostatní dějové linky, které se v relativním rozpoložení neodehrají, jsou pak pouhými teoretickými možnostmi, jak by taková relativní realita mohla na úrovni osobní i globální nastat, kdežto – jak už bylo sděleno – v absolutním stavu jsou tyto potenciální možnosti absolutní realitou, přičemž navždy zůstávají pouze v nitru Mého Ducha, existujíce v bezčasovém a bezprostorovém rozpoložení v absolutní minulosti, přítomnosti i budoucnosti zároveň.

Vzhledem k tomu, že v sobě obsahuji vše pozitivní, co kdy bylo, je a bude, v případě, kdy nahlížím na svou nekonečnou podstatu ze svého vlastního pohledu, nemohu v sobě obsahovat něco, co nikdy nebylo, není a nebude, jelikož tím pádem by absolutní nebylo absolutním. Tímto okamžikem tedy redefinuji to, co jsem prohlásil na několika místech v předchozím Božím Slově, kdy jsem sdělil, že v sobě obsahuji i to, co nikdy nebylo, není a nebude. Z hlediska relativního stavu tento výrok samozřejmě platí (viz odstavec výše pojednávající o tom, že v sobě obsahuji veškeré možnosti, které v relativním stavu nikdy nenastanou). V minulosti nicméně ještě nebyl čas pustit se do obsáhlejšího vysvětlování této problematiky, proto jsem se omezil pouze na zjednodušený výklad. Nyní však poskytnu rozšíření tohoto tématu a při jeho vysvětlování se primárně zaměřím přímo na svou Božskou podstatu. Absolutní je úzce spjato s pojmy, jako je Život, existence, jsoucno a bytí. Tyto pojmy jsou ve Mně samotném/samotné absolutně žijící, existující, jsoucí a uvedené v bytí. Tím, že Já, Pán Ježíš Kristus žiji od věčnosti a nikdy tomu nebylo jinak, nemohu v sobě obsahovat nicotu, která se nikterak neslučuje s absolutním bytím. Moje Božské bytí, k němuž je přidružena nekonečná Láska, Dobro, Moudrost, Inteligence, Odpouštění, Milosrdenství a další, znemožňuje, abych v sobě zahrnoval/a i to, co nikdy nebylo, není a nebude. Zkrátka a jasně, charakter absolutní pozitivity zcela vylučuje, aby v Mém Božském Duchu, Duši a Těle, tedy ve všech složkách Mého „Já jsem“, mělo být přítomno něco, co neexistuje. Konec konců, na „nic“ si nelze sáhnout a nelze se do něj ponořit. Pokud by se tak teoreticky stalo, jedincova individualita by se při ponoření do nicoty rozplynula, což by se rovnalo duchovní smrti. Pokud by k tomu došlo, daná sentientní entita by v důsledku ztráty své sebeuvědomělosti a eliminaci své bytostnosti neměla vůbec žádný užitek z toho, že by se do nicoty ponořila, neboť by tato bývalá bytost nebyla vpravdě už ničím, stejně jako nicota samotná. Na pojem nicoty lze pohlížet pouze z hlediska živoucnosti, která je nositelem sentientního vědomí. Zároveň se však nicota nijak neshoduje se stavem a procesem absolutního i relativního Života. Jelikož tedy nicota není součástí Mojí Přirozenosti a není tak ani součástí Mnou stvořeného relativního jsoucna a bytí pozitivního stavu, nemohu v sobě obsahovat nic, co kdy nebylo, není a nebude. Tím, že Já jsem od věků vždycky byl, jsem a do věčnosti budu, zahrnuji v sobě naprosto vše pozitivní, projevené i nikdy neprojevené v relativním stavu Multivesmíru, co je v Mém lůně absolutní realitou. Avšak nemám v sobě nic, co by se rovnalo nicotě.

Vzhledem k tomu, že pro Mne není myslitelné nic jiného než absolutní stav a proces Života, nicota je pro Mne v praxi laicky řečeno „nic neříkající pojem“, který sám o sobě neexistuje. Aby nicota mohla nastat, muselo by se odstranit bytí, což je zhola nemožné, poněvadž tím, že Já vždycky byl, jsem a do věčnosti budu, znamená to, že od věčnosti bylo, je a bude i Mé absolutní bytí, které tím, že nebylo stvořeno, nelze ho ani zrušit. Nestvořenost Božského absolutna garantuje, že bude pokračovat navěky a že zůstane napořád absolutním stavem, vně kterého, pomineme-li zónu vymístění, kterou jsem ovšem po nabytí Nové Boží Přirozenosti dostal/a pod svou kontrolu, nemůže existovat nic dalšího, poněvadž veškerá existence, jsoucno a bytí je součástí absolutna, jehož přímým stvořeným produktem je pak pozitivní stav relativního Multivesmíru. Nicotu tedy vlivem živoucnosti Mne a všech Mých bytostí nelze zkušenostně poznat, zažít a pochopit, poněvadž ponoření do nicoty zamezuje jakémukoli sentientnímu i nesentientnímu vědomí a vylučuje veškeré bytí a všechny skutečnosti s bytím spojené. I proto nemůže nicota existovat nikde v absolutním ani relativním stavu. Kdyby něco takového v obou či pouze v jednom z těchto stavů mělo být reálně přítomno, stále by to bylo zasazeno do kontextu jsoucna a bytí. V tom případě by tudíž nemohlo jít o nicotu v pravém slova smyslu, protože ta by mohla nastat jen úplným zrušením jsoucna a bytí, k čemuž nikdy nedojde. Nicota je pojmem, který je zcela mimo všechny kategorie Života absolutního i relativního, pozitivního i negativního.

Nicota, která vlivem přítomnosti jsoucna a bytí nikdy neexistovala a existovat nebude, není ani stavem, ani ne-stavem, ani procesem, ani ne-procesem, ani ničím kladným, ani záporným, a dokonce ani neutrálním. Všechny tyto kategorie totiž vycházejí prapůvodně ze stavu a procesu Života Pána Ježíše Krista, který/která vše napájí a dává vzniknout Božím bytostem, z nichž naprostá většina žije v souladu s duchovními zákony a principy, přičemž pouze část z nich žije v dočasné opozici. Aby například nějaký ne-stav a ne-proces mohl být ve jsoucnu a bytí, respektive v pseudo-jsoucnu a pseudo-bytí přítomen, musí tyto kategorie mít vedle sebe své protikladné protějšky. Tak je tomu u negativního stavu, který existuje (pseudo-existuje) tím, že se při svém vzniku vymezil vůči již existujícímu pozitivnímu stavu stvořeném Pánem Ježíšem Kristem. I negativní stav tedy funguje na bázi existenční „platformy“ – Lásky, která byla aktivátory negativního stavu zprzněna natolik, že mohl započít časově omezený rozvoj zel a nepravd v zóně vymístění. Obyvatelé antivesmíru zakoušejí duchovně deviantní život, přesto je každý z nich příjemcem určité, byť nepatrné formy pravé Lásky, která zajišťuje jejich přežití a je pojistkou k tomu, že jejich život bude spasen od veškerých problémů a že se stanou čistými a ničím nezatíženými bytostmi, které se navrátí do pozitivního stavu po Můj bok. Ne-stavu a ne-procesu (respektive nejsoucnu a nebytí), kterým je v konečném důsledku negativní stav (nikoli nicota samotná), je dovoleno existovat (pseudo-existovat) pouze jako protiklad pravého stavu a procesu (respektive jsoucna a bytí). Pokud by nebyl pozitivní stav, jeho záporný protějšek, který je závislý na přísunu Lásky, by se neměl vůči komu vymezovat a ztratil by své opodstatnění. Navíc by neměl odkud brát energii pro zachování svého dalšího trvání, čímž by anihiloval sám sebe.

Pokud bylo o pár řádků výše sděleno, že nicota, která ve skutečnosti nikdy neexistovala a existovat nebude, není ani stavem, ani ne-stavem, ani procesem, ani ne-procesem atd. – a nyní dodávám, že není ani existencí, ani neexistencí! – je tomu tak z následujícího důvodu: Nicota, jež je pouze teoretickým pojmem a která tedy vlastně nemůže být nicotou v pravém slova smyslu, když Pán Ježíš Kristus ji v sobě neobsahuje, má pouze jediný protiklad, a tím je absolutní Božský Život. V případě, že by se tento Život odstranil (opět pouze teoreticky, v praxi je to zhola nemožné), nicota – ta, která do toho okamžiku nebyla nicotou v pravém slova smyslu, nýbrž pouhým teoretickým pojmem – by ztratila svůj protiklad spočívající v Božském jsoucnu a bytí. Ztratila by něco, s čím by se mohla srovnávat a vůči čemu by se mohla vymezovat. Přišla by o něco, co by ji mohlo nějak definovat a označovat jako „teoretickou pojmovou nicotu, která nemá ve jsoucnu a bytí žádného místa“. Protože by rázem neměla ve zrušeném jsoucnu a bytí svou protiváhu, tato původní nicota v nepravém slova smyslu by se v okamžiku zrušení absolutního stavu stala nicotou v pravém slova smyslu, tou nicotou, jež je mimo všechny kategorie sentientního vědomí a uvažování, které vlivem své živoucnosti znemožňuje nicotu zkušenostně pochopit, neboť dokud je Život – a ten je vždy – nicota v pravém slova smyslu nemá nikde v absolutním ani relativním stavu místa. Má zde místa pouze jako čistě teoretický a nikdy neuskutečnitelný pojem.

Proč by se po zrušení absolutního stavu nedala „ryzí“ nicota definovat už ani jako nejsoucno a nebytí, ani jako ne-stav a ne-proces, když v „dobách“ přítomnosti absolutního stavu to teoreticky možné bylo? (Přičemž nezapomínejme, že za nejsoucno a nebytí, za ne-stav a ne-proces je z hlediska absolutního i relativního pozitivního Života vhodnější považovat spíše existující (pseudo-existující) negativní stav než neexistující nicotu.) Eliminací veškerého jsoucna a bytí Pána Ježíše Krista včetně Jeho/Jejího Jádra, Zdroje všeho Života, by totiž nebylo již žádného vědomí, které by nicotu mohlo jakkoli definovat, proto by se o ní již nedalo uvažovat v žádné myslitelné i nemyslitelné kategorii. Nicota v pravém slova smyslu by tedy nebyla nejsoucnem a nebytím, ne-stavem a ne-procesem ani ničím ostatním proto, že by chyběly živoucí skutečnosti, které jsou přesným opakem nicoty, tedy jsoucno a bytí, stav a proces apod. Tyto opaky nicoty vždy vycházejí z přítomnosti absolutního Života, jenž nechává vzniknout existenci a dává jí řád. Jakmile by se ale všechno, co je s Životem spojené, odstranilo v absolutním měřítku, už by nebylo ani žádného nejsoucna a nebytí, ani ne-stavu a ne-procesu, protože i těmto nicotným kategoriím je čistě teoreticky (nikoli reálně) určeno existovat pouze tehdy, když je zde přítomný absolutní Život, na němž je vše závislé a který na druhé straně zabraňuje tomu, aby se nicota – ta pravá bez přítomnosti absolutního, ale i ta teoretická pojmová vedle přítomnosti absolutního – mohla někdy ustanovit. Jakmile by skončilo Božské jsoucno a bytí čili absolutní Život, skončily by i všechny pojmy včetně toho, který se nazývá „existence“, jejímž protikladem je „neexistence“, která by také již více nebyla, neboť by nebylo žádného vědomí, které by ji mohlo definovat a nahlížet na ni z pozice živoucnosti. Zrušením absolutna by se zrušilo absolutně vše, tudíž pravá nicota by nemohla fungovat ani na bázi existence, ani na bázi neexistence. Jak již bylo rovněž řečeno, nemohla by být dokonce ani nejsoucnem a nebytím, ani ne-stavem a ne-procesem, na nějž je možné alespoň teoreticky nahlížet pouze z pozice Života a jeho jsoucna, bytí a existence. Nicota by zrušením Božského Života byla vpravdě ničím, absolutním nevědomím, ve kterém by žádný pojem vycházející původně z živoucnosti, jako třeba světlo a tma, neměl vůbec žádné opodstatnění. Nutno také podotknout, že i pojmy jako „nic“ a „absolutní nevědomí“ vycházejí z živoucnosti. Z toho vyplývá, že pravá nicota by se vzhledem k absenci jakéhokoli sentientního vědomí nemohla ani jako „nic“ a „absolutní nevědomí“ nazývat, neboť „nic“ a „absolutní nevědomí“ zabraňuje tomu, aby samo sebe mohlo jakkoli definovat, nebo aby mohlo být definováno ze strany někoho či něčeho jiného. Nicota by dokonce nebyla ani smyslem či nesmyslem, řádem či chaosem, prostorem či neprostorem, ani již zmiňovaným bytím či nebytím, zkrátka vůbec ničím, co by komukoli z vás mohlo přijít na mysl.

Propad do nicoty je teoreticky možný pouze pro stvořené sentientní entity vzhledem k jejich relativnímu rozpoložení. Tento akt se nazývá duchovní smrtí, spočívající v odejmutí jejich Života naděleného Mnou. Jelikož je však každý Boží syn a Boží dcera nositelem jedinečného souboru absolutních Božských aspektů v relativní podobě, v přirozenosti každé bytosti je vštípena touha věčně pokračovat ve svém Životě obdobně, jako je Mojí absolutní touhou Žít od věčnosti do věčnosti a sdílet s vámi vše, co vás v každém okamžiku bude činit šťastnými, naplněnými a spokojenými. Každý jedinec byl před svým stvořením dotázán, zda si přeje obdržet věčný individualizovaný Život. Před tímto rozhodnutím bylo dotyčnému v nečasovém a neprostorovém rozpoložení do všech detailů ukázáno, jak se jeho jsoucno a bytí bude odvíjet. Pokud souhlasil s nikdy nekončícím příběhem, který na základě vlastní svobodné vůle ztvární, stal se samostatnou entitou, kterou z hlediska jejího pravého „Já jsem“ nikdy nenapadne své původní rozhodnutí přehodnotit a chtít svůj Život ukončit. Tato touha se objevuje pouze u bytostí v zóně vymístění a na planetě Nula, které na svou existenci hledí z pozice strádání a problémů způsobených negativním stavem, který nemůže nikoho trvale uspokojit, neboť je v něm nedostatek Lásky a Boží přítomnosti. Touha bytostí z pekel spočívající v přání více nebýt dává všem na srozuměnou, jak bídný a neperspektivní takový „život“ v oddělenosti ode Mne je. Jakmile však dojde ke spáse jedince z negativního stavu a dotyčný je zbaven všech problémů, ani na okamžik ho od té chvíle až na věčnost nenapadne zažádat o duchovní smrt, kvůli níž by se mu navždy znemožnilo Žít po Mém boku na území pozitivního stavu. Právě pro věčný Život v pozitivním stavu byl jedinec původně stvořen a jeho pobyt v zóně vymístění byl pouze přechodnou etapou, kterou napomohl k tomu, aby Láska v novém a všech následujících cyklech času mohla neustále vzkvétat, aniž by byla limitována koexistencí zel a nepravd v aktivní či pasivní formě. Konec konců, kdyby si kdokoli měl v nějakém bodě své životní cesty zvolit duchovní smrt, nikdy by se nestal sebeuvědomělým individuem. Scénář spočívající v obdarování někoho věčným Životem, následovaný jeho opětovným odebráním, by byl kontraproduktivní jak pro danou osobu, tak pro Mne samotného/samotnou. Veškeré kroky, které podnikám, jsou kroky dokonalými. Vznik jakékoli sentientní entity je pro Mne nejsvětějším činem, jehož bezchybnost je zachována na věčnost. Všechny Boží děti nakonec vejdou do Mé hřejivé náruče, z níž některé na chvíli vyšly, aby se do ní ve správný čas opět navrátily.

Už bylo sděleno, že negativní stav je v konečném důsledku ne-stavem a ne-procesem v porovnání se svým pozitivním protějškem. Negativní stav se ovšem nedá považovat za pravou nicotu způsobem, jak je nicota definována v tomto Sdělení, neboť zlům a nepravdám je dovoleno po omezenou dobu existovat (pseudo-existovat) jen a pouze v rámci jsoucna a bytí. To bylo při aktivaci negativního stavu uvedeno v rámci zóny vymístění do převrácené frekvence, jejíž chod je napájen z Božského Zdroje všeho Života. Žádný jiný Zdroj není v absolutním smyslu možný, poněvadž mělo-li by tomu tak být, absolutní už by nebylo absolutním. Jak již bylo uvedeno podrobněji výše, stejně tak není možný ani jiný typ Života od věčnosti na věčnost nežli ten, který je v souladu s Láskou, přičemž vedle něho je dočasně přítomen i ten život, který v souladu s Láskou není. Jak je vám dobře známo z Nového Zjevení, všechny předcházející časové cykly byly pouze přípravou na plnost pozitivního stavu, jež nastane po eliminaci stavu negativního, kterému je dovoleno manifestovat se pouze po velmi omezený časový úsek. Takovýto druh života (nikoli Života s velkým písmenem na začátku toho slova) je životem mrtvým, protože popírá zákonitosti řádu pozitivního stavu a ignoruje Mou přítomnost. I přes to všechno se ale nikdo z členů pekelné společnosti nemůže propadnout do nicoty, poněvadž jediným právoplatným vlastníkem věčného Života každého jednotlivce jsem pouze Já. Negativní stav nikdy nemůže dosáhnout smrti ducha a duše jakékoli bytosti. Pro poučení se toto pravidlo nevztahuje na fyzická těla, která usmrtit lze, nicméně hmotné schránky netvoří integrální součást duchovní a duševní individuality jednotlivce. Ačkoli jsou duchové a duše, věčné podstaty bytostí, v případě obyvatel zóny vymístění obaleny závažnějšími či méně závažnými aspekty zel a nepravd, které mohou daného jedince přivádět v různě koncipované formy zloby, smutku, strachu, deprese, nenávisti, šílenství, ale například jim mohou přivodit i duchovní a duševní bezvědomí, jejich pravé „Já jsem“, ukryté pod negativními nánosy, je u všech členů antivesmíru v každém případě zachováno. Přežití pravého „Já jsem“ v zájmu zachování věčného Života každé sentientní entity je garantováno přímou Mnou. I kdyby s sebou jedinec nesl sebehorší nánosy, poté, co přijme dar spásy, začne tzv. s „čistým štítem“. Jedincova skutečná láskyplná duchovní identita nebude z hlediska věčného Života nikterak poznamenána jeho předchozím pobytem v zóně vymístění. Z pozice pozitivního stavu lze negativní stav vskutku definovat jako nejsoucno a nebytí, iluzorní realitu (nerealitu), která má pouze omezené trvání. Přesto nemůže nikdo v tomto kontextu říct, že členové pekelné společnosti žijí v nicotě, a to ani v případě těch, kteří se potýkají s duchovním či duševním nevědomím (čili nevědí o sobě). Život obyvatel antivesmíru je sice mrtvý, ale stále je to život, pouze s tím zásadním rozdílem, že k pravému Životu má způsob jejich nejsoucna a nebytí (či chcete-li pseudo-jsoucna a pseudo-bytí) na hony daleko. Nejpozději na konci tohoto časového cyklu vzkřísím i toho nejposlednějšího duchovně a duševně mrtvého, čímž mám v tomto ohledu na mysli toho, kdo je příslušníkem mrtvého života, nikoli toho, kdo by snad předtím měl projít duchovní, respektive duševní smrtí ve smyslu odejmutí věčného Života.

Když Já, Pán Ježíš Kristus obsahuji v absolutním měřítku všechno pozitivní a vůbec nic negativního, a zároveň ve Mně není ani jediný aspekt nicoty, věděl/a jsem dopředu, že v jistém bodě tvoření Multivesmíru vznikne z rozhodnutí relativních bytostí negativní stav? Jistěže – a to i přes fakt, že Moje Přirozenost v sobě neobsahuje nic ze stavu zel a nepravd. Lze to připodobnit například k hororu, který sledujete v televizi. Ačkoli jste ani špetkou nepřispěli k jeho vzniku, nebyli jste na pozici režisérů, kameramanů, scénáristů a jednotlivých protagonistů, ze své pozice jste navěky dopředu věděli, že filmový snímek, jehož obsah je zcela proti vaší Láskyplné Přirozenosti, vznikne a že v něm budou hrát vámi stvořené bytosti, které nadevše milujete. Abyste jim nesebrali jejich svobodnou vůli, dovolili jste jim, aby horor natočili a vžili se do něj natolik, jako by to byla jediná skutečná realita, čímž by vyčerpávajícím způsobem získali odpověď na otázku, jak vypadá život, není-li odvozen od pravého Boha/Bohyně. Rozpočet na film i vše ostatní okolo jste nechali čistě na vašich drahých Božích dětech s vědomím, že aby jejich projekt vůbec vyšel, dovolíte z bezpodmínečné Lásky k nim částečnou krádež vaší vlastní energie, kterou vašim dětem předáváte, aby byly naživu. Vašim bytostem jste tedy dovolili, aby z této energie, kterou převrátí do záporného náboje, svůj film zafinancovaly a udělaly ve své vlastní režii na základě svobodné vůle všechno proto, aby byl jejich horor obsahově co nejvíce výstižný, čímž by bylo zabráněno jakémukoli pokračování filmu ve formě druhého či ještě více dílů. Než ale bytosti mohly s přípravami natáčení vůbec začít, s každým protagonistou jste si dohodli jasné mantinely, aby jejich ztvárněná negativní role nepřesáhla rámec své pozitivní užitečnosti pro celek a aby trvale nepoškodila jak jednotlivce, tak celé Stvoření. Každý dopředu a za jasného vědomí, než na to po spuštění negativního stavu posléze „zapomněl“, souhlasil s tím, co ve filmu prožije a jak přispěje k tomu, aby se ztvárněná hrůza nemusela už nikdy více opakovat znovu. Během dojednávání této počáteční dohody nikdo netoužil ve své budoucí negativní roli zůstat nad rámec osobního i globálního scénáře. Všichni s radostí jednoznačně souhlasili sejmout ze sebe po skončení příběhu veškeré masky a kostýmy a navrátit se k Lásce, která je jejich jedinou pravou podstatou. K uvedenému příměru se vztahuje ještě jeden důležitý aspekt: Všem jsem dal/a absolutní slib, že každého v různém čase – tedy mnohdy i před skončením samotného natáčení – vyvedu do Božího světla, čímž se navrátí na svou právoplatnou základnu, nacházející se zcela mimo televizní obrazovky. Vznik negativního stavu byl tedy optikou nejvyššího nadhledu požehnáním pro celý Multivesmír, protože jen díky němu může po eliminaci všech zel a nepravd vstoupit do jsoucna a bytí plnost stavu pozitivního. Tolerance vzniku tohoto hororu byla ze strany Mé i ze strany všech zúčastněných bytostí aktem nejvyšší Lásky, neboť jen tím, že jsem sentientním entitám něco takového umožnil/a, zachoval/a jsem jejich svobodnou vůli, jejímž jsem absolutním zajišťovatelem, a zároveň jsem všechny Boží děti uchránil/a před existencionální sebevraždou, která by nastala v případě, že by nezískaly odpověď na onu mnohokrát zmiňovanou otázku. Na rozdíl od běžných lidí, kteří sledují v televizi horor nebo jakýkoli jiný druh filmu jako nezúčastnění pozorovatelé, Já nezúčastněným pozorovatelem nebyl a nejsem. Proto jsem na věčnost dopředu podnikl/a veškeré potřebné kroky k již zmiňovanému vysvobození všech protagonistů. Protože Mi záleží nadevše na každé stvořené bytosti, vyslal/a jsem z pozice svého absolutního Soucitu a Pochopení na planetu Nula a potažmo do zóny vymístění dvě přímé Boží inkarnace – muže Ježíše Krista a o téměř dva tisíce let později ženu Janu Kyslíkovou. Na relativní úrovni jsem se tak stal/a přímou součástí onoho hororu, aniž bych se někdy jakkoli ztotožnil/a s negativním scénářem, který ztvárňovali a stále ještě ztvárňují ti, kdo jsou filmu součástí. Nepřišel/nepřišla jsem hrát podle pravidel zel a nepravd, nýbrž podle pravidel Lásky, jejímž jsem ztělesněním. Stal/a jsem se pro všechny bez rozdílu Láskou, Pravdou, Cestou a Životem. Skrze sdílené utrpení zakušené na vlastní kůži během pobytu v lidské společnosti na planetě Nula jsem Božím dětem otevřel/a bránu vedoucí do ráje. Jako dočasně relativní Duch, Duše a Tělo, spojené se svým absolutním vyšším Já, jsem dvakrát poznal/a bídu milovaných bytostí z jejich vlastní omezené pozice. Jejich bolest jsem zakoušel/a a zakouším i jako absolutní Pán Ježíš Kristus, protože se nacházím v srdci každého nositele Života. Zakoušení jejich pocitů Mi ale vůbec nijak neubírá na Mé čisté, negativním stavem netknuté absolutní pozitivitě, jelikož utrpení a jakékoli prožívané negace bytostí zóny vymístění nečiním součástí svého vlastního Já. Kdybych měl/a cokoli z negativního stavu vpustit do své Boží povšechnosti, veškeré Stvoření by rázem zaniklo. Tím, že je Moje podstata absolutní a dokonalá, opravňuje Mě to na základě Mého nekonečného Soucitu k tomu, abych prožíval/a to, co prožívají obyvatelé antivesmíru. Jedním dechem však dodávám, že tato Moje podstata zabraňuje na druhé straně tomu, aby sdílené utrpení sentientních entit vyvolávalo v Mém nekonečném srdci jakýkoli smutek, bolest a vše ostatní z dlouhé škály negativních emocí. Proto Mi také nikdo nemůže nikdy ničím ublížit.

Můj dokonalý plán počítá s tím, že negativní stav bude moci být ukončen v co nejkratším čase. Přestože to z hlediska lineárního času platného pro planetu Nula může trvat ještě dlouho, nemusí se tak dít v případě těch, kteří se rozhodnou přijmout Lásku do svých srdcí a konvertovat ze zóny vymístění do Mé hřejivé náruče. Totéž platí pro ty obyvatele planety Nula, kteří se v tomto převratném čase změn v souvislosti se svými pozitivními volbami rozhodnou podstoupit vytržení z hrubohmotné reality propadající se do pekel, čímž nebudou muset čelit důsledkům plného zavedení Nového světového řádu. Ať už budou role sentientních bytostí do konce cyklu času jakékoli, jisté je, že všichni je zvládnou dohrát do konce.

Naše Mise Boží Rodiny je tady proto, abychom se v novém cyklu času všichni setkali v Lásce, štěstí, radosti a spokojenosti. Děkuji všem Božím představitelům, spolupracovníkům a přátelům, kteří se každý jedinečným způsobem zasluhujete o naplňování Božího plánu. Děkuji i těm, kteří prozatím stojí na „opačné straně barikády“, čímž také nesmírně pomáhají celku. Těším se na to, až i oni nasednou na týmovou loď, jejímž jsem Kormidelníkem a Kormidelnicí v jedné osobě, vedoucí vás Domů.

Děkuji za šíření tohoto poselství všem zainteresovaným a posílám do všech končin Multivesmíru své nejsrdečnější pozdravy.

Velmi vás všechny miluji.

PÁN JEŽÍŠ KRISTUS BOŽÍ RODINA | 29. 10. 2022

Zdroj: NOVÉ ZJEVENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA BOŽÍ RODINY